Klára de Castelbajac (1953–1975) byla šťastná dívka s radostnou až nezkrotnou povahou, s hudebním i výtvarným nadáním. Hledala poctivě Boha i smysl svého života. Ve dvaceti leteceh odešla do Říma studovat restaurování obrazů. Prvotní nadšení ze studia záhy vyprchalo a začala hodně času trávit s přáteli z uměleckého prostředí. Ze školy ji málem vyhodili, její víra zvlažněla. Stále se však hledala své životní poslání. Na podzim 1974 se vydala na pouť po Svaté zemi, jež vedla k prohloubení jejího duchovního života: „Objevila jsem Boží lásku. Ohromnou, podivuhodnou, prostou.“ Když následně restaurovala fresky v Assisi, byla radostí celá bez sebe. O Vánocích však onemocněla meningoencefalitidou a v lednu 1975 umírá. Příběh vrcholí jejím setkáním s Ním – na prahu života a smrti –, kdy se Klára konečně a navždy stává sama sebou. V současnosti probíhá diecézní proces Klářina blahořečení.